Tak dnešní den započal poněkud „speciální“ rozcvičkou!

Hned po budíčku jsme byli vyzváni k převlečení do plavek a koupacích bot. Hned nám bylo jasné, že dnešní rozcvička se odbyde bez protivného běhání. Pocit chladivé vody hned po probuzení má jisté kouzlo, je sice dost náročné vydržet ten první nápor, ale výsledek více než předčil naše očekávání. Společné cvičení uprostřed řečiště byla dost hustá zábava a myslím že to bude jedna vzpomínek, na které budu dost dlouho vzpomínat.

Poléze po supr rozvičce a parádní snídani jsme vyrazili do místních hlubokých lesů na sběr lesního ovoce. No prostě jsme zase jako loni sbírali borůvky. Hned po příchodu do lesa jsme zaznamenali jisté rozdíly oproti loňsku (fakt těch borůvek bylo letos málo a když říkám málo tak opravdu málo). Po několika hodinovém sběru jsme sotva dokázali zakrýt dno a ostatní oddíly na tom nebyli o moc lépe. Když si představím, že z tohoto minimálního množství se má nakrmit 50 dětí tak to bude paní kuchařka asi potřebovat prsten princezny Arabely. Je to opravdu těžké – nejenom že borůvky nejsou a když jsou – tak vysušené – ale ještě musíme snášet vyloženě nechutné útoky všech možných druhů bodavého hmyzu. To jsem ani netušil, kolik jich může být a jejich počty jsou opravdu závratné.

Po neslavném návratu z lesa jsme si po obědě zahráli na louce za roklinkou běhací hru s míčky a tím nám první část odpoledne docela uběhla.

Na druhou část odpoledne nám naši vedoucí připravili další „zážitkovou“ zábavu. Prý jestli chceme večer sedět u ohýnku, tak si na něj musíme přinést dřevo. Představa nošení dřeva v parném odpoledni se jaksi neshodovala s mojí představou příjemně stráveného odpoledne. Náš, zcela vážně míněný návrh na odsunutí, případně zrušení večerního ohýnku se nesetkal s příliš nadšeným přijetím. Hlavní argument, že si na tom ohýnku budeme opékat buřty k večeři, dosti schladil naše rebelské nálady a přemoženi tímto argumenten jsme vyrazili opět do lesa na sběr – tentokrát palivového dříví. Čas rychle ubíhal a množství potřebné k „buřťáku“ bylo na hromadě dost brzy.

Před samotným opékáním byla na jídelníčku ještě bramborová polévka a pozdější opékání byla už jen tečka za dnešním „sběratelským“ dnem. Po opékání jsme si opět pěkně zazpívali tábornické písničky a praskot ohýnku nás doprovázel k zaslouženému odpočinku ve spacáku.

Ještě před usnutím mi přišla na mysl myšlenka jak pak asi dopadne ten zítřejší oběd. Ty knedlíky s borůvkami bez borůvek mě ještě chvilku zaměstnávali. Ale pak už ani nevím jak – jsem usnul.

Tak zase zítra.

A jedeme!

Výlet do Jindřichova Hradce začal brzkým budíčkem a důkladnou kontrolou sbalených věcí. Hlavně nesmíme zapomenout na peníze, abychom pořídili velmi důležité dobroty. Stejně jako loni to nejspíš v tomhle vedru bude několik kopečků zmrzliny, ledové tříště, studené limonády a jiných chladivých pochutin.

Hned při nástupu nám hlavní vedoucí Medvěd zhatil naše plány prohlášením, že máme povolenou pouze jednu zmrzlinu. Jak to tak vypadá, budeme se muset se zmrzlinou schovat do přilehlých křivolakých uliček kolem náměstí.

Na nástupu jsme se také dozvěděli, jak nám naši noví indiánští kamarádi zařídili návrat našich ztracených židliček. Máme během rozchodu v Hradci sehnat co nejvíce obrázků židliček a stoliček, které nám namalují turisti procházející městem. Úplně největší borec bude ten, který sežene opravdovou židli (bohužel je prý nesmíme krást a přitom kolem náměstí je plno pěkných předzahrádek a ta jsou plné úplně super nádherných židlí). Nakonec jsme sehnali (fakt neukradli) čtyři úplně normální židle. Pravda, některé v poněkud rozkládajícím se stavu, ale malé truhlářské opravy zajistí zcela bezporuchové používání. Jedinou nevýhodou tohoto počinu byl fakt, že jsme se s nimi museli vláčet celý den až do návratu do osady, ale ten pocit dobře odvedené práce stál za to. Po ukončení hry na shánění židliček jsme měli normální rozchod a utrácení probíhalo v plném proudu. Těch nesmyslů, co jsme jako dárečky našim blízkým a sobě nakoupili, bylo fakt dost. A těch lákadel ve formě zmrzliny, ledové tříště, pizzy, párků v rohlíku, brambůrek, sušenek, limonád (čím větší, tím lepší) a jiných dobrot byl nekonečný.

Pak následoval přesun do místního aqua centra. Před bazénem na nás čekal Medvěd a dost naivně se nám pokoušel vnutit občerstvení ve formě salámu a chleba. Přece se teď nezaplácnu salámem, když hned za branou bazénu jsou hranolky, bramboráky, langoše, párek v rohlíku, studená Kofola atd. atd. atd. Asi budu muset příští rok poprosit rodiče o větší finanční příspěvek.

Hurá už můžeme dovnitř! Máme to ale štěstí, zrovna dnešní den probíhají v bazénu soutěže a prezentace různých výrobků, kde se dá vyhrát plno dalších blbostí a tak ti co utratili všechny peníze za dobroty mají šanci si z Hradce taky něco odvézt. Úplně nejlepší a super zábavou bylo hraní si s úplně normálním a pravým sněhem, který byl nahrnut na docela velkou hromadu. Je to úžasný, když se sněhová koule ocitne na rozpáleném těle a koulovačka v srpnu je prostě k nezaplacení. Holky krásně ječely a sníh v plavkách parádně chladil. Mimo jiné jsme si mohli pochovat normálně živého hada, který se krásně ovíjel kolem krku (fakt to byl škrtič). Téměř všichni se zůčastnili soutěže o nejrychlejší průjezd tobogánem a dosažené časy jsme si navzájem sdělovali a pokoušeli jsme se překonat ty kamarádovo, nebo kamarádky.

A už byl konec. Musíme se sbalit, převlíct, pobrat výhry a vyrazit před bazén. Někteří mají problém do batůžků narvat koupací potřeby, získané výhry a zakoupené dobroty, ale nakonec to všichni zvládli. Před bazénem čekal autobus a po nástupu někteří z nás po velmi náročném dni usnuli vyčerpáním. Pak už nás čekal jen nedlouhý pochod na Pávek.

Po návratu nám stačilo asi dvacet minut odpočinku a zcela svěží jsme vyžadovali další hry, při kterých bychom si mohli zaběhat a zařádit. Je mi zcela záhadou, proč jsou naši vedoucí po výletě s námi tak unavení, vždyť nedělali nic jiného, než nás stále počítali, okřikovali, hlídali a zakazovali nákup dalších porcí zmrzlin. V bazénu jsme museli neustále hlásit kam jdeme, hlídat přidělené kamarády a scházet se v určený čas na určeném místě. Zkrátka vůbec nic nevydrží. A tak aby jsme si trochu zařádili, museli někteří z nás škrábat brambory na zítřejší oběd a ti šťastnější si na hřišti zahráli vybíjenou.

No a pak se už šlo opravdu odpočívat.

Tak zase zítra.

Závěr včerejšího dne moc nevyšel, a tak jsme byli natěšení to těm vykutáleným indiánům vrátit i s úroky. Hned po ránu se do naší osady dostavil velký náčelník Malý Sysel a sdělil podmínky za kterých je ochoten povolit stavební činnost na svém území. Dostali jsme nabídku, že když si s indiány zahrajeme jejich oblíbenou hru „víčka“ tak zařídí aby se nám naše věci (židličky) vrátili (vedoucí normálně ráno seděli na židličkách jako obvykle a vůbec jim ty ztracené nechyběly. Asi mají někde tajné zásoby).

Hned po snídani jsme začali hrát tu hru „víčka“. Cílem hry bylo odebrat soupeřícím stranám míček z víčka od ešusu a přemístit ho na své víčko a zároveň zabránit soupeři vzít nám náš vlastní míček. „Základny“ soupeřících oddílů nebyly daleko od sebe a tak se počet míčků na jednotlivých víčkách dost rychle měnil. No zkrátka jsme si dost dobře zaběhali. Jak rád vzpomínám na idylické chvíle strávené v potemělém pokojíčku doma a jedinou vzrušující akcí bylo pohybování myší od počítače a tu dřinu za mě zvládnula imaginární postava na displeji monitoru. Jak krásně a bez únavy běhala, skákala, létala, plazila se a chodila. Ono to zase není tak super, když to musí člověk oddřít sám…

Po svačině byla na pořadu zase jedna super chodící hra, kde jsme obchodovali se zbožím mezi jednotlivými osadami a vydělávali závratné sumy o které nás dozorující orgány obsažené ve hře zas tak snadno obírali formou daní, různých povolení a výjimek. Mimo jiné se po trase mezi osadami pohybovali bandité a ti nás bez skurpulí obírali taky. Chvílemi se zdálo, že nájezdy finančáků a různých úředníků s bandity jsou koordinovány a jediným účelem bylo nás oškubat jako slepice. Přesto se zadařilo a sumička, která byla zaznamenána na naše hrací konto byla více než slušná. Po přepočítání daní a různých odvodů se nám sice suma smrskla na méně než polovinu, ale jinak to byl docela úspěch.

Poté následovalo opět super koupáníčko v Nežárce a moc pěkně jsme si to užili. Po koupání jsme zahájili přípravy na zítřejší výlet do velkoměsta Jindřichův Hradec a již se moc těšíme za co utratíme naše penízky od rodičů.

Dneska je večerka dřív a i tak už toho bylo dost.

Dobrou

Dnešní den se ponese opět v duchu putování po vodě a ostatní si užijí pochodových her.

Po vydatné snídani a odchodu další části osadníků do Jemčiny k jezu, zahájili zbývající osadníci obchodování za účelem získání potřebných komodit pro zlepšení výbavy naší osady. Tato kratochvíle jim vydržela celé dopoledne a pokud by někdo z nich měl krokoměr, tak by zřejmě zaznamenal letošní rekord.

My, co jsme vyrazili do kempu Jemčina jsme na tom nebyli o mnoho lépe. Cesta probíhala v celku v pohodě a těch čtyři a půl kilometru nám uběhlo co by dup. Po hodině a půl chůze jsme mohli pojíst zasloužené svačiny (přesnídávka a houska) a putování v lodi po Nežárce mohlo začít.

Cestování v lodi má svoje nepopiratelné výhody. Například nohy si v celku dobře odpočinou, zato ruce dostávají zabrat. Nejlépe se má střídající osadník, který si odbyde část cesty jako nudící se spolucestující tzv. „porcelán“. To jsem sy myslel do té doby, co jsem byl konečně vystřídán kamarádem a na nepohodlném dně lodi plném studené vody strávil zbytek cesty na Pávek.

Opravdu jsem byl rád, že je už konec. Ono snášet nálety krvežíznivých ovádů, komárů a vos fakt není nic moc.

Po poledním klidu se vydala poslední část osadníků na vodu do Hamru. Jedna loď se opravdu „cvakla“ (převrhla do vody) a tak jsme mohli po jejich návratu utrousit pár dobře myšlených poznámek ve smyslu: když to neumíš tak do lodi nelez atp.

Zbývající část osadníků (aby toho nebylo dost) se prošla po okolí a plnila úkoly a hádanky na stanovištích rozmístěných v okolí osady.

Po pochodování jsme se konečně dočkali a mohli jsme se společně vykoupat v řece a tak jsme zakončili parádní odpoledne.

Večer jsme se dozvěděli, že stavba postoupila natolik, že čelo dráhy překročilo hranice indiánského území a tak je možno očekávat reakci právoplatných majitelů pozemků. Abychom nebyli překvapeni náhlým přepadením indiánů, celý večer jsme nacvičovali rozmístění hlídek na předem určená strážní stanoviště a zkoušeli pečlivě hlídat svěřený úsek okolí osady. Tato zábava byla opakována tak dlouho, až jsme v této činnosti nabyli velkého mistrovství. (Fakt  to umíme dost rychle a jsme v tom dobří).

V průběhu nacvičování nám byla doručena informace z předsunutých hlídek, že se v okolí pohybuje neznámá skupina indiánských lovců a naše činnost dostala hned jiný rozměr. Po nácviku jsme se přesunuli do jídelny a chystali jsme se zakončit náročný večer zpěvem při kytaře. Zrovna v tom nejlepším jsme byli vyrušeni a museli jsme zaujmout obrannou formaci kolem osady. Mezitím byly rozmístěny židličky kolem tábořiště a my jsme dostali úkol je chránit. Každý z nás dostal balónek, který jsme si přivázali k ruce a ten symbolizoval náš „život“. Stejný balónek měli i nájezdníci a destrukcí balónku jsme mohli jejich život ukončit (oni zase ten náš). Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili (pobili jsme jich dost a dost) nedokázali jsme velké přesile odolávat dlouho. Prostě je znát, že naše osada je plná řemeslníků a obchodníků. Proti vycvičeným a okolí znalým indiánům jsme prostě neměli šanci. Všechny židličky nám byly odcizeny a dost mě zajímá na čem zítra budou vedoucí a instruktoři snídat.

No a pak už jsme byli dost utahaný a tak se šlo na kutě.

Tak jme si asi trochu zavařili. Naše vyprávění po ránu před budíčkem nabylo poněkud větší akustické intenzity (prostě jsme na sebe ještě před budíčkem řvali), a tato naše aktivita se neshledala s pochopením hlavního vedoucího a tak jsme měli před budíčkem speciální kondiční přípravu (běhali jsme kolečka). Pak na nás prasklo, že jsme se i přes zákaz „slezli“ v jednom stanu a kondiční dávka koleček byla úměrně navýšena. (Kontrolní otázka: kolik nezletilých osadníků se vejde do plátěného stanu 2x2m, když tam jsou ještě dvě postele? Odpověď: měli jsme pocit, že když z toho stanu vylézali, že tam snad lezou druhou stranou zpátky :)).

Po normální rozcvičce a snídani se část osadníků přesunula do kempu Jemčina, kde od jezu úspěšně splavila Nežárku až na Pávek.

P.S.: bez nedobrovolného koupání..

Asi jsem ještě nestihl napsat, že úkolem pro celý náš zdejší pobyt je vybudování železnice po Americkém území z východu na západ. Vzhledem k tomu, že většina území plánované trasy vede idiánským územím nás asi čekají zábavné chvilky.

My, co jme zůstali na Pávku jsme zahájili stavbu železnice přípravou pozemku, po kterém dráha povede a pěkně jsme si při tom zařádili. Je s podivem, že nejstarší členové jednotlivých týmů brali tuto akci s největší vážností a aktivitou přímo hýřili. Hraní v mechu a jehličí spojené se stavbou nádraží a jiných drážních budov se shledalo s velkým nadšením.

Po obědě vyrazila druhá část osadníků z Pávku na lodích do osady Hamr (taky se nikdo nevykoupal :() Ostatní co nejeli vodu si zahráli hru s pochodem do nedalekých osad s úkolem získat dodavatele surovin pro naši osadu. Po splnění obchodních povinností jsme dostali šanci přivydělat si nějakou tu kačku roznáškou poštovních zásilek po okolí (a zase se chodilo a chodilo)

Zato večer jsme si užili při shromáždění osadní rady spojené s příjemným posezením při ohníčku a zpívání.

Dnes večer a v noci asi vynecháme hlučné vyprávění (když ono to běhání není moc záživné).