Archiv štítku: Pávek 2017

Den jedenáctý

A je tu zase ráno!

Včerejší získání pracovníků na naši železnici se vydařilo. Avšak více pracovníků rovná se více strávníků. Jako dobrým hospodářům a zaměstnavatelům nám nezbylo nic jiného, než tuto pracující armádu nakrmit. Vyrazili jsme proto celá osada na lov bizonů. Bizoni se celkem mírumilovně pásli za naším tábořištěm (největší legrace byla, že to byli naši vedoucí), a nám nezbývalo nic snažšího než je začít ve velkém vybíjet. Každý „bizon“ měl u sebe několik papírků s nápisem =bizon=, které úspěšným lovcům předával a tak se mohlo stát, že ten samý bizon byl ubit několikrát. Jaké však bylo pro nás nemilé překvapení, když se na scéně objevili strážci zvěře a začali nás nemilosrdně pronásledovat a při úspěšném dopadení jsme museli celý náš úlovek odevzdat. Papírky s nápisem bizon zcela bez skurpulí vraceli loveným bizonům a tak se kolotoč přesunujících se papírků mohl donekonečna roztočit. Tento lov probíhal s menšími přestávkami až do oběda. Lovecká vášeň nás polapila natolik, že jsme odmítali naháňku na bizony ukončit.

O poledním klidu jsme nasbírali dostatek energie a těšili se na další dobrodružství.

Na Nástupu po poledním klidu jsme byli poctěni návštěvou obnovené Sedmé kavalerie, která dostala rozkaz udržovat pořádek na nově obsazených územích po které vede naše budovaná železnice. Tímto příchodem americké armády jsme byli oficiálně osvobozeni a místo indiánů teď budeme živiti vojsko. Velitel kavalerie generál Sysler v naší osadě potkal starého známého a v družné rozpravě zavzpomínali na slavné bitvy kterých se zúčastnili (samozřejmě na straně vítězů). Nejvíce vzpomínali na rozhodující bitvu „U Gettysburgu“(1-3.7.1863), kde na straně Unie vybojovali slavné vítězství a generálmajor George Meade zcela a úplně na hlavu porazil armádu generála Roberta Edvarda Lee. Po této bitvě bylo již zcela nezpochybnitelné, že Unie porazila Konfederaci a Americká válka severu proti jihu se blíží ke konci. Bylo zcela evidentní, že oba veteráni postrádají vzrušení z bitev a tímto klábosením se snaží navodit náladu dřívějších bojů. Abychom se odvděčili za záchranu ze zajetí krutých indiánů (kteří nás mimo jiné naučili jak snadno ulovit bizona a chytře se skrýt před strážci zvěře), uvolili jsme se sehrát rekonstrukci oné bitvy U Gettysburgu. Na zadní louce U Blažků jsme odpoledne do svačiny, pod velením veteránských velitelů, hráli bojovou hru zvanou Vlajky.

Po svačině jsme zkusili známou indiánskou hru Lakros a proložili jsme to koupáním v Nežárce. Vedoucí si také zkusili úplně novou hru zvanou „dekolejbal“. Hra spočívá v tom, že na hřišti na odbíjenou se proti sobě postaví dva týmy o čtyřech hráčích. Každý člen týmu drží v ruce jeden roh prostěradla (deky, celty.. zkrátka jakoukoli plachtoidní věc) a přesnými pohyby prostěradla se pokouší dostat přes volejbalovou síť na stranu soupeře mikrotenový pytlík plný vody. Tohoto pytlíku se nesmí žádná ze soupeřících stran dotknout rukou či jakoukoli částí těla – pouze se smí pokusit zachytit pytlík do prostěradla. Tým získává bod ve chvíli, kdy se pytlík dotkne soupeře (a řádně jej zlije), nebo dopadne do pole soupeře. Velmi dobře se na lopotící se hráče hledělo a odpoledne pěkně ubíhalo.

K večeři bylo dnes na jídelníčku opět opékání špekáčků. Ohníček pěkně plápolal a při klábosení u něj se pěkně setmělo.

A právě na toto šero jsme všichni netrpělivě čekali! dnes je totiž na pořadu dne (vlastně večera) noční hra (takže vlastně – na pořadu noci). Byli jsme požádáni generálem Syslerem o pomoc při hlídkování v okolí naší osady. Tato výpomoc spočívala ve vytvoření patroly, která se pod rouškou noci vydala do okolních lesů a luk, kde navštěvovala osady a samoty. Při návštěvách našich sousedů jsme zjišťovali výskyt indiánů a tyto poznatky jsme uvedli v hlášení pro generála. Celá věc probíhala jako známá noční hra „bubínky“ (pro neznalé: v terénu je ukryto několik hráčů, kteří v malých intervalech udeří do „bubínku“, což je ešus a paličkou je lžíce. Zvuk, který se rozléhá do krajiny je naváděcím „majákem“ pro hráče kteří tento bubínek hledají – v našem případě čtyři oddíly a pět bubínkářů. Celá hra závisí na dodržování absolutního ticha, aby se zvuk který bubínek vydává mohl co nejlépe lokalizovat. Cílem je nalézt všechny hráče, kteří tlučou bubínek _samozřejmě bez baterek).

Celá hra na bubínky se obešla bez větších problémů a po úspěšném návratu se šlo zase spát.

Ahoj.

Den desátý

Tak dnešní den byl zase v duchu pochodování.

Dopoledne jsme si zahráli běhací hru, při které jsme měli za úkol chránit pevnosti rozmístěné v lese. Pevnosti představovaly dlouhé kůly, které byly zapíchány po lese a na jejich špičce byly papírky s čísly oddílů. Osadníci se navzájem vybíjeli papírovými koulemi a a výměnou čísla na kůlu „obsazovali“ pevnosti soupeřů. Po obsazení nepřátelské pevnosti bylo nejdůležitějším úkolem tuto ochránit. Nezřídka se stalo, že některé pevnosti opakovaně měnili majitele. Takto jsme dokázali bojovat až do první svačiny. Druhou část dopoledne jsme strávili činností v tábořišti a přípravou na důležitou odpolední výpravu.

Vzhledem k tomu, že jsme stále v zajetí indiánů, tak nemůžeme zásobovat dělnické tábory po trase naší dráhy a tak se mnohdy stane, že se kvalifikovaní dělníci ohlížejí po jiné práci jinde. Tuto neblahou situaci se musíme pokusit zvrátit výpravou do okolí a najmout jiné dělníky.

Záhy po poledním klidu jsme vyrazili do okolních osad získat nějaké dělníky na naši stavbu. Nebylo divu že cestování bylo dosti dlouhé, neboť z bližších osad jsou již na naši železnici dělníci najati. Celá osada se rozdělila na dvě poloviny (starší a mladší) a vyrazila na putování. Starší polovina se vypravila přes brod u Blažků do osady Jemčina, dále do Novosedel nad Nežárkou a Kolenců. Ve všech osadách navštívili tři bratry, kteří slíbili dodat na stavbu potřebný počet dělníků – avšak jako kompenzaci za ony pracovníky požadovali po skupině vyjednavačů úplné a naprosté mlčení celou zpáteční cestu na Pávek a bylo i zakázáno vydávat jakékoli zvuky. Tato „podmínka“ se nejvíce projevila při pokusu něco zakoupit v místním občerstvovacím podniku. Ono koupit si Kofolu a nesmět přitom vydat ani hlásku je sice humorné pro okolí, ale pro nás to zase taková legrace nebyla. Pan hostinský musel mít pocit, že ho navštívila tlupa bytostí z jiné planety. Pokusy se dorozumět byly střídány salvami smíchu a křečovité stahy bránice nás nutili k různým pohybovým kreacím. Ale pan hostinský pochopil naši situaci a přesně cílenými dotazy, na které jsme odpovídaly kýváním hlav a zdvihnutím ruky jako ve škole konečně uspokojil naše potřeby. Tato situace přesně vystihuje skutečnost, že na vesnici jsou lidé poněkud vstřícnější a hned nepropadají amoku. Touto cestou bych chtěl neznámému panu hostinskému poděkovat za projevenou trpělivost a ochotu – díky!

Mladší skupina se stejně jako skupina starších vypravila na brod U Blažků. Tam na ně (stejně jako na starší) čekal místní doveda Všudebyl a Všechnoznal – Argie Jamesson. Ten za drobné úsluhy pomohl přebrodit všem osadníkům a poradil možné pokračování za náborem dělníků. Těm mladším vyznačil trasu k místnímu rybníku Dolní Vydýmač a u místní kapličky se prý dost často vyskytuje místní farmář a ten že má dělníků dost. Pochodování přes louku proběhlo v pohodě a cesta lesem byla už jen formalita. Farmáře jsme našli hned a dohovor probíhal k všeobecné spokojenosti. Dělníků měl dost a mohl jich i několik postrádat. Jako protislužbu si vyžádal polapení proradného pašeráka. Ten byl námi záhy zadržen a předán farmářovi, který vydal potřebné příkazy aby se mohli námi získaní dělníci v co nejktatší době zapojit do stavby železnice. Další naše putování na radu Argie Jamessona bylo směrem k Borovanskému mostu a dále na křižovatku cest zvanou Spálená. Na křižovatce na nás čekala místní selka a byla ochotná nám několik svých dělníků pronajmout. Jak je již místním koloritem opět pouze za nějakou nestandartní protislužbičku. A tak jsme museli podstoupit místní atrakci v podobě prolézání pavoučí sítě spletené z provazů a jakýkoli dotyk měl za následek snížení počtu pronajatých dělníků. No prostě se tady místní asi dost nudí, když nás tak často častují takovýmito úkoly. Vše proběhlo v pohodě a o moc dělníků jsme nepřišli. Pak už nás čekal jen návrat na Pávek.

Po návratu a večeři proběhlo standartní předávání poštovních zásilek a ti šťasní co jim něco přišlo si zaběhli obligátní kolečko kolem lesíka. Dnes byl ovšem jediný příjemce a to Štěpig. Po oběhnutí (vlastně obejití) kolečka obdržel pohlednici od převaděče na brodu Argie Jamessona a ten ho v textu jmenoval svým zástupcem v jeho výnosném podniku pro Pávek a přilehlé okolí. A jeho prvním úkolem bylo převzít spěšnou zásilku, kterou doručí vodní pošta. Tuto jsme měli očekávat na břehu Nežárky a signalizovat, že naše přístaviště je cílovou stanicí očekávané zásilky. Netrvalo dlouho a po hladině se přiblížili zaměstnanci vodní pošty a překvapenému Štěpigovi předali rozměrnou zásilku v podobě objemné klády, kterou po vzoru dávných vorařů dopravili do našeho přístaviště. Pro převzetí zásilky nebylo požadováno žádného podpisu a dále jsme se mimo jiné dozvěděli, že akce dopravy zásilek na požadované místo určení, byla jako na potvoru ukončena zrovínka včera. Proto bylo nutné zapojit celé osazenstvo naší osady. Celková tahací síla (50 dětí+17 vedoucích) neměla se zásilkou příliš velkou práci a doručená kláda se dílem okamžiku objevila u ohniště.

Zítra nás čeká zpracování Štěpigovy zásilky a tak se na to musíme dobře vyspinkat.

Tak už toho bylo myslím dost a jdu také odpočívat. . . . . .

 

 

 

 

Den devátý

Tak dnes se na nás chystá VELKÉ mytí a celý den se bude topit v lázeňských kamnech a teplá voda poteče proudem. Ti, kteří ještě nemají dokončené disciplíny z minulého dne, tak mohou před, nebo po mytí, tyto sportovní úkoly dokončit. Bohužel od rána nás stíhají dešťové přeháňky (sice ne moc dlouhé a vydatné, ale dost protivné) a tak se to dost vleče. Kromě sportovních her, jsme se věnovali také úklidu tábořiště a tak nám nedělní dopoledne pěkně uběhlo. Po obědě se dešťové přeháňky změnily v dost vytrvalý déšť a polední klid a část odpoledne jsme přečkali v jídelně. Po dešti a svačině byl zahájen fotbalový zápas mezi vedoucími a osadníky. Při zahájení sice nezněla znělka Ligy mistrů, ale atmosféra jistě předčila mnohé mezinárodní zápasy.

Mač to byl vydařený a největším pozitivem bylo to, že se nikdo vážněji nezranil a všichni si sportovní klání pěkně užili. Výsledek zápasu sice neodpovídal sportovnímu nasazení všech fotbalistů ale je fakt, že vítězné mužstvo a ženstvo vedoucích porazil osadníky v poměru 14 ku 5 a po zápase mohli vypuknout oslavy vítězného týmu. Na závěr se uskutečnila speciální soutěž v kopání trestných kopů a všichni hráči a hráčky si mohli do svých statistik zaznamenat střelu na branku.

Během zápasu a po něm se osadníci věnovali přípravě programu na slavnostní táborák. Oheň písničky a bohatý program nám vystačil až do večerky.

Další povídání zase příště.

 

 

Den osmý

Tak dnešní den se opravdu „vyvedl“. Přesně jak nás naši indiánští přátelé varovali byli jsme napadeni tlupou Šošonů o síle jednoho bojovníka a naše vedoucí Kačenka se stala hříčkou jeho divošských pudů. Před našima očima ji svázal a připoutal ke statné borovici. Když si to tak zpětně uvědomuji, tak se nám to docela líbilo a někteří osadníci divokému indiánovi pomáhali a tak se osamělý divoch nemusel vůbec bát naší odplaty.

Hned po snídani (ono to svazování začalo hned po rozcvičce) jsme se dozvěděli, že tímto činem jsme vlasně zajati indiánským kmenem Šošonů a pokud se chceme osvobodit, tak musíme splnit mnoho úkolů.

Hned ten první byl opět známý sběr dřeva a aby to bylo spravedlivý byl tento sběr bodován. Taže se vlastně někdo osvobodil víc a někdo míň. Když bylo dřeva dost, tak nám bylo řečeno, že to bylo dřevo indiánský a pro nás – na táborák – musíme nanosit dřevo jiný. Tak jsme si touto kratochvílí odbyli dopoledne do svačiny. Po svačině jsme zahájili sportovní hry pro potěšení našich věznitelů (asi aby poznali naši fyzickou zdatnost). Zřejmě se bojí, že bychom mohli případnou vězeňskou vzpourou obrátit stav věci a oni by se mohli stát našimi zajatci. Ale asi se nemusí bát.

Soutěžilo se v těchto disciplínách: Ringo (házení speciálních gumových koleček přes volejbalovou síť); Mokrá ztezka (nošení plných ešusů vody na břiše po určené trase); Střelba ze vzduchovky a šošonské překážkové dráze. Touto aktivitou jsme zabili celý zbytek dopoledne a část odpoledne.  K večeru nám naši vedoucí představili indiánskou hru Lakros a tak jsme si mohli pěkně odpočinout a parádně si zakřičet.

Po lakrosovém zápase už zase byla tma a my se po večerní hygieně zachumlali do spacáků a sladce spinkali.

Dobrou.

Den sedmý

 

Tak dnešní den nezačal úplně zářivě. Zamračené nebíčko a jemná sprška nás přivítala hned po budíčku. S krátkými přestávkami poprchávalo skoro celé dopoledne. Aby jsme si na vodu nemohli stěžovat, tak jsme dopoledne hráli hru na zaplavování indiánských osad. Zábavička vskutku příjemná, voda shora, voda zdola… Pak začalo pršet už dosti intenzivně a tak jsme se přesunuli do jídelny a společným klábosením přečkali největší nápor. Hned po dešti jsme pokračovali v zaplavování. Takto s deštivmi přestávkami jsme přečkali dopoledne.

Po obědě se vyjasnilo (a ty borůvkový knedlíky byly fakt borůvkový a naprosto dokonalý) a my mohli vyrazit na trasu delšího pochodu. Donesla se nám totiž novina, že prezident státu nám posílá velmi důležitou depeši o podmínkách vstupu na další indiánské teritorium. Po cestě se kurýr asi dostal do nějaké šlamastyky, neboť zpoždění již nelze považovat za přijatelné. Zkrátka se musíme vydat na záchrannou výpravu a ztracené depeše získat. Zdá se, že některé skupiny konkurenčních stavitelů závidí naši úspěšnost a snaží se naši úspěšnou stavbu všemi možnými způsoby narušit. Výprava to byla náročná, dlouhá, občas mokrá ale úspěšná. Některým spolucestovatelům se zřejmě zdála trasa pochodu poněkud delší a odřené paty, bodance od vos a puchýře zaměstnávali zdravotníka na dost dlouho. Během záchranné akce jsme se měli porozhlédnout po dalším možném pokračování trasy naší železnice. Vyměřovací skupina našich geodetů byla ráda za všechny poznatky, které jsme jim po putování předali.

Po nalezení depeší a návratu nám bylo umožněno se pokusit nalezené depeše rozluštit. Aby se konkurence nedostala k důležitým informacím, byl obsah depeše zašifrován důmyslnou šifrou. Docela jsem se uklidnil, když jsem zjistil, že šifra je docela obyčejná morseovka. Ta naše konkurence nebude asi moc bystrá, když k utajení informací stačí obyčejná morseovka. Tohle by rozluštil snad každý. Jaké bylo moje rozčarování, když jsme se pokoušeli převést nalezený text z čárek a teček do normálního čitelného stavu. AHA! Vždyť je to jednoduché, pisatel kromě morseovky použil ještě záměnu teček za čárky a obráceně.

Pak už to šlo jako když bičem mrská. Dozvěděli jsme se místo a čas setkání s radou starších kmene ARAPAHŮ.

Večer byl opět v duchu ohníčku a zpívání. V průběhu ohýnku jsme se postupně po oddílech vydávali po ohňové cestě (trase ze svíček) na místo setkání s indiány. Na místě na nás čekala tříčlenná rada starších, která nám povolila stavbu železnice po svém území s těmito podmínkami. Na území kmene ARAPAHŮ nebude založeno žádné město osadníků ani žádná železniční stanice a pracovní a stavební činnost nenaruší přírodu v celém teritoriu. Dále nám byla dána dobře míněná rada ohledně sousedních území které obývají ne zrovna přátelské kmeny. Sami ARAPAHOVÉ s nimi mají dost velké problémy a třenice.

A to je dnes vše.

Dobrou