Den Třetí

 

Dnešní den se ponese opět v duchu putování po vodě a ostatní si užijí pochodových her.

Po vydatné snídani a odchodu další části osadníků do Jemčiny k jezu, zahájili zbývající osadníci obchodování za účelem získání potřebných komodit pro zlepšení výbavy naší osady. Tato kratochvíle jim vydržela celé dopoledne a pokud by někdo z nich měl krokoměr, tak by zřejmě zaznamenal letošní rekord.

My, co jsme vyrazili do kempu Jemčina jsme na tom nebyli o mnoho lépe. Cesta probíhala v celku v pohodě a těch čtyři a půl kilometru nám uběhlo co by dup. Po hodině a půl chůze jsme mohli pojíst zasloužené svačiny (přesnídávka a houska) a putování v lodi po Nežárce mohlo začít.

Cestování v lodi má svoje nepopiratelné výhody. Například nohy si v celku dobře odpočinou, zato ruce dostávají zabrat. Nejlépe se má střídající osadník, který si odbyde část cesty jako nudící se spolucestující tzv. „porcelán“. To jsem sy myslel do té doby, co jsem byl konečně vystřídán kamarádem a na nepohodlném dně lodi plném studené vody strávil zbytek cesty na Pávek.

Opravdu jsem byl rád, že je už konec. Ono snášet nálety krvežíznivých ovádů, komárů a vos fakt není nic moc.

Po poledním klidu se vydala poslední část osadníků na vodu do Hamru. Jedna loď se opravdu „cvakla“ (převrhla do vody) a tak jsme mohli po jejich návratu utrousit pár dobře myšlených poznámek ve smyslu: když to neumíš tak do lodi nelez atp.

Zbývající část osadníků (aby toho nebylo dost) se prošla po okolí a plnila úkoly a hádanky na stanovištích rozmístěných v okolí osady.

Po pochodování jsme se konečně dočkali a mohli jsme se společně vykoupat v řece a tak jsme zakončili parádní odpoledne.

Večer jsme se dozvěděli, že stavba postoupila natolik, že čelo dráhy překročilo hranice indiánského území a tak je možno očekávat reakci právoplatných majitelů pozemků. Abychom nebyli překvapeni náhlým přepadením indiánů, celý večer jsme nacvičovali rozmístění hlídek na předem určená strážní stanoviště a zkoušeli pečlivě hlídat svěřený úsek okolí osady. Tato zábava byla opakována tak dlouho, až jsme v této činnosti nabyli velkého mistrovství. (Fakt  to umíme dost rychle a jsme v tom dobří).

V průběhu nacvičování nám byla doručena informace z předsunutých hlídek, že se v okolí pohybuje neznámá skupina indiánských lovců a naše činnost dostala hned jiný rozměr. Po nácviku jsme se přesunuli do jídelny a chystali jsme se zakončit náročný večer zpěvem při kytaře. Zrovna v tom nejlepším jsme byli vyrušeni a museli jsme zaujmout obrannou formaci kolem osady. Mezitím byly rozmístěny židličky kolem tábořiště a my jsme dostali úkol je chránit. Každý z nás dostal balónek, který jsme si přivázali k ruce a ten symbolizoval náš „život“. Stejný balónek měli i nájezdníci a destrukcí balónku jsme mohli jejich život ukončit (oni zase ten náš). Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili (pobili jsme jich dost a dost) nedokázali jsme velké přesile odolávat dlouho. Prostě je znát, že naše osada je plná řemeslníků a obchodníků. Proti vycvičeným a okolí znalým indiánům jsme prostě neměli šanci. Všechny židličky nám byly odcizeny a dost mě zajímá na čem zítra budou vedoucí a instruktoři snídat.

No a pak už jsme byli dost utahaný a tak se šlo na kutě.