Den desátý

Tak dnešní den byl zase v duchu pochodování.

Dopoledne jsme si zahráli běhací hru, při které jsme měli za úkol chránit pevnosti rozmístěné v lese. Pevnosti představovaly dlouhé kůly, které byly zapíchány po lese a na jejich špičce byly papírky s čísly oddílů. Osadníci se navzájem vybíjeli papírovými koulemi a a výměnou čísla na kůlu „obsazovali“ pevnosti soupeřů. Po obsazení nepřátelské pevnosti bylo nejdůležitějším úkolem tuto ochránit. Nezřídka se stalo, že některé pevnosti opakovaně měnili majitele. Takto jsme dokázali bojovat až do první svačiny. Druhou část dopoledne jsme strávili činností v tábořišti a přípravou na důležitou odpolední výpravu.

Vzhledem k tomu, že jsme stále v zajetí indiánů, tak nemůžeme zásobovat dělnické tábory po trase naší dráhy a tak se mnohdy stane, že se kvalifikovaní dělníci ohlížejí po jiné práci jinde. Tuto neblahou situaci se musíme pokusit zvrátit výpravou do okolí a najmout jiné dělníky.

Záhy po poledním klidu jsme vyrazili do okolních osad získat nějaké dělníky na naši stavbu. Nebylo divu že cestování bylo dosti dlouhé, neboť z bližších osad jsou již na naši železnici dělníci najati. Celá osada se rozdělila na dvě poloviny (starší a mladší) a vyrazila na putování. Starší polovina se vypravila přes brod u Blažků do osady Jemčina, dále do Novosedel nad Nežárkou a Kolenců. Ve všech osadách navštívili tři bratry, kteří slíbili dodat na stavbu potřebný počet dělníků – avšak jako kompenzaci za ony pracovníky požadovali po skupině vyjednavačů úplné a naprosté mlčení celou zpáteční cestu na Pávek a bylo i zakázáno vydávat jakékoli zvuky. Tato „podmínka“ se nejvíce projevila při pokusu něco zakoupit v místním občerstvovacím podniku. Ono koupit si Kofolu a nesmět přitom vydat ani hlásku je sice humorné pro okolí, ale pro nás to zase taková legrace nebyla. Pan hostinský musel mít pocit, že ho navštívila tlupa bytostí z jiné planety. Pokusy se dorozumět byly střídány salvami smíchu a křečovité stahy bránice nás nutili k různým pohybovým kreacím. Ale pan hostinský pochopil naši situaci a přesně cílenými dotazy, na které jsme odpovídaly kýváním hlav a zdvihnutím ruky jako ve škole konečně uspokojil naše potřeby. Tato situace přesně vystihuje skutečnost, že na vesnici jsou lidé poněkud vstřícnější a hned nepropadají amoku. Touto cestou bych chtěl neznámému panu hostinskému poděkovat za projevenou trpělivost a ochotu – díky!

Mladší skupina se stejně jako skupina starších vypravila na brod U Blažků. Tam na ně (stejně jako na starší) čekal místní doveda Všudebyl a Všechnoznal – Argie Jamesson. Ten za drobné úsluhy pomohl přebrodit všem osadníkům a poradil možné pokračování za náborem dělníků. Těm mladším vyznačil trasu k místnímu rybníku Dolní Vydýmač a u místní kapličky se prý dost často vyskytuje místní farmář a ten že má dělníků dost. Pochodování přes louku proběhlo v pohodě a cesta lesem byla už jen formalita. Farmáře jsme našli hned a dohovor probíhal k všeobecné spokojenosti. Dělníků měl dost a mohl jich i několik postrádat. Jako protislužbu si vyžádal polapení proradného pašeráka. Ten byl námi záhy zadržen a předán farmářovi, který vydal potřebné příkazy aby se mohli námi získaní dělníci v co nejktatší době zapojit do stavby železnice. Další naše putování na radu Argie Jamessona bylo směrem k Borovanskému mostu a dále na křižovatku cest zvanou Spálená. Na křižovatce na nás čekala místní selka a byla ochotná nám několik svých dělníků pronajmout. Jak je již místním koloritem opět pouze za nějakou nestandartní protislužbičku. A tak jsme museli podstoupit místní atrakci v podobě prolézání pavoučí sítě spletené z provazů a jakýkoli dotyk měl za následek snížení počtu pronajatých dělníků. No prostě se tady místní asi dost nudí, když nás tak často častují takovýmito úkoly. Vše proběhlo v pohodě a o moc dělníků jsme nepřišli. Pak už nás čekal jen návrat na Pávek.

Po návratu a večeři proběhlo standartní předávání poštovních zásilek a ti šťasní co jim něco přišlo si zaběhli obligátní kolečko kolem lesíka. Dnes byl ovšem jediný příjemce a to Štěpig. Po oběhnutí (vlastně obejití) kolečka obdržel pohlednici od převaděče na brodu Argie Jamessona a ten ho v textu jmenoval svým zástupcem v jeho výnosném podniku pro Pávek a přilehlé okolí. A jeho prvním úkolem bylo převzít spěšnou zásilku, kterou doručí vodní pošta. Tuto jsme měli očekávat na břehu Nežárky a signalizovat, že naše přístaviště je cílovou stanicí očekávané zásilky. Netrvalo dlouho a po hladině se přiblížili zaměstnanci vodní pošty a překvapenému Štěpigovi předali rozměrnou zásilku v podobě objemné klády, kterou po vzoru dávných vorařů dopravili do našeho přístaviště. Pro převzetí zásilky nebylo požadováno žádného podpisu a dále jsme se mimo jiné dozvěděli, že akce dopravy zásilek na požadované místo určení, byla jako na potvoru ukončena zrovínka včera. Proto bylo nutné zapojit celé osazenstvo naší osady. Celková tahací síla (50 dětí+17 vedoucích) neměla se zásilkou příliš velkou práci a doručená kláda se dílem okamžiku objevila u ohniště.

Zítra nás čeká zpracování Štěpigovy zásilky a tak se na to musíme dobře vyspinkat.

Tak už toho bylo myslím dost a jdu také odpočívat. . . . . .