Den jedenáctý

A je tu zase ráno!

Včerejší získání pracovníků na naši železnici se vydařilo. Avšak více pracovníků rovná se více strávníků. Jako dobrým hospodářům a zaměstnavatelům nám nezbylo nic jiného, než tuto pracující armádu nakrmit. Vyrazili jsme proto celá osada na lov bizonů. Bizoni se celkem mírumilovně pásli za naším tábořištěm (největší legrace byla, že to byli naši vedoucí), a nám nezbývalo nic snažšího než je začít ve velkém vybíjet. Každý „bizon“ měl u sebe několik papírků s nápisem =bizon=, které úspěšným lovcům předával a tak se mohlo stát, že ten samý bizon byl ubit několikrát. Jaké však bylo pro nás nemilé překvapení, když se na scéně objevili strážci zvěře a začali nás nemilosrdně pronásledovat a při úspěšném dopadení jsme museli celý náš úlovek odevzdat. Papírky s nápisem bizon zcela bez skurpulí vraceli loveným bizonům a tak se kolotoč přesunujících se papírků mohl donekonečna roztočit. Tento lov probíhal s menšími přestávkami až do oběda. Lovecká vášeň nás polapila natolik, že jsme odmítali naháňku na bizony ukončit.

O poledním klidu jsme nasbírali dostatek energie a těšili se na další dobrodružství.

Na Nástupu po poledním klidu jsme byli poctěni návštěvou obnovené Sedmé kavalerie, která dostala rozkaz udržovat pořádek na nově obsazených územích po které vede naše budovaná železnice. Tímto příchodem americké armády jsme byli oficiálně osvobozeni a místo indiánů teď budeme živiti vojsko. Velitel kavalerie generál Sysler v naší osadě potkal starého známého a v družné rozpravě zavzpomínali na slavné bitvy kterých se zúčastnili (samozřejmě na straně vítězů). Nejvíce vzpomínali na rozhodující bitvu „U Gettysburgu“(1-3.7.1863), kde na straně Unie vybojovali slavné vítězství a generálmajor George Meade zcela a úplně na hlavu porazil armádu generála Roberta Edvarda Lee. Po této bitvě bylo již zcela nezpochybnitelné, že Unie porazila Konfederaci a Americká válka severu proti jihu se blíží ke konci. Bylo zcela evidentní, že oba veteráni postrádají vzrušení z bitev a tímto klábosením se snaží navodit náladu dřívějších bojů. Abychom se odvděčili za záchranu ze zajetí krutých indiánů (kteří nás mimo jiné naučili jak snadno ulovit bizona a chytře se skrýt před strážci zvěře), uvolili jsme se sehrát rekonstrukci oné bitvy U Gettysburgu. Na zadní louce U Blažků jsme odpoledne do svačiny, pod velením veteránských velitelů, hráli bojovou hru zvanou Vlajky.

Po svačině jsme zkusili známou indiánskou hru Lakros a proložili jsme to koupáním v Nežárce. Vedoucí si také zkusili úplně novou hru zvanou „dekolejbal“. Hra spočívá v tom, že na hřišti na odbíjenou se proti sobě postaví dva týmy o čtyřech hráčích. Každý člen týmu drží v ruce jeden roh prostěradla (deky, celty.. zkrátka jakoukoli plachtoidní věc) a přesnými pohyby prostěradla se pokouší dostat přes volejbalovou síť na stranu soupeře mikrotenový pytlík plný vody. Tohoto pytlíku se nesmí žádná ze soupeřících stran dotknout rukou či jakoukoli částí těla – pouze se smí pokusit zachytit pytlík do prostěradla. Tým získává bod ve chvíli, kdy se pytlík dotkne soupeře (a řádně jej zlije), nebo dopadne do pole soupeře. Velmi dobře se na lopotící se hráče hledělo a odpoledne pěkně ubíhalo.

K večeři bylo dnes na jídelníčku opět opékání špekáčků. Ohníček pěkně plápolal a při klábosení u něj se pěkně setmělo.

A právě na toto šero jsme všichni netrpělivě čekali! dnes je totiž na pořadu dne (vlastně večera) noční hra (takže vlastně – na pořadu noci). Byli jsme požádáni generálem Syslerem o pomoc při hlídkování v okolí naší osady. Tato výpomoc spočívala ve vytvoření patroly, která se pod rouškou noci vydala do okolních lesů a luk, kde navštěvovala osady a samoty. Při návštěvách našich sousedů jsme zjišťovali výskyt indiánů a tyto poznatky jsme uvedli v hlášení pro generála. Celá věc probíhala jako známá noční hra „bubínky“ (pro neznalé: v terénu je ukryto několik hráčů, kteří v malých intervalech udeří do „bubínku“, což je ešus a paličkou je lžíce. Zvuk, který se rozléhá do krajiny je naváděcím „majákem“ pro hráče kteří tento bubínek hledají – v našem případě čtyři oddíly a pět bubínkářů. Celá hra závisí na dodržování absolutního ticha, aby se zvuk který bubínek vydává mohl co nejlépe lokalizovat. Cílem je nalézt všechny hráče, kteří tlučou bubínek _samozřejmě bez baterek).

Celá hra na bubínky se obešla bez větších problémů a po úspěšném návratu se šlo zase spát.

Ahoj.