Můj milý deníčku
Dnes jsme dopoledne pokračovali v návštěvě městských lázní (teplá voda je super) a zbývající část obyvatel se věnovala studiu. Na různých stanovištích jsme se pod dohledem odborníků mohli věnovat zdokonalování v rozdělávání ohně (soptík), střelbě z luku na bizona (Buffalo Bill) a šifrování do morseovy abecedy (Marconi).
Milý deníčku
Jak jsem psal včera, tak dnes je to bez rocvičky. Po hygieně jsme měli přípravu na snídani. Při přípravě jsme ovšem byli napadeni neznámými bytostmi s modrými vlasy kteří nám ukradli části stroje času. Hned jsme je začali pronásledovat, takže jsme vlastně „rozcvičku“ měli. Modrovlasáče jsme sice nedohnali, ale aby se jim prchalo lépe odhodili ukradené součástky a tak jsme vlastně o nic nepřišli (ani o tu ROZCVIČKU!). Po honičce nám naši četníci řekli, že to byly stejné bytosti, které je unesli při našem návratu z J.Hradce. Asi se o náš stroj někdo zajímá a tak musíme dávat větší pozor, abychom neuvízli někde mimo náš čas. Po snídani náš vědec Jára opět stroj času zprovoznil.
Můj milý deníčku.
Dnes je sobota a tak nás čekala v tomto týdnu poslední rozcvička. Hned po rozcvičce a snídani jsme byli vysláni na interaktivní prohlídku Pávkovickolhotského muzea, které mělo své expozice rozmístěno v okolí Pávkovické Lhoty. Mimo jiné jsme mohli přímo v akci sledovat počínání prvního pračlověka, Isaaca Newtona a Leonarda da Vinciho. Ani jsem netušil, že takoví velikáni vědy a umění obývali naše milé městečko. Takovou příležitost jsme hned využili a fronta na portrét od slavného da Vinciho neměla konce. S milým pračlověkem jsme si dali kámen-nůžky-papír a v jabloňovém sadě nám slavný fyzik vyprávěl velmi humornou příhodu o spánku pod jabloní a vykutáleném jablku.
Můj milý deníčku
Dnešní den se skoro celý odehrál v jídelně. Rád bych použil frázi ze známého českého filmu, ale protože sprostá slova ze zásady nepoužívám, tak jen napíšu prší a prší… (znalec doplní správný výraz).
Můj milý deníčku
Tak na dnešní den jsem se opravdu těšil. Dnes totiž už konečně vyrážíme na expedici do J.Hradce. Nepříjemné na celé věci je pouze brzké ranní vstávání a přesun do osady Novosedly nad Nežárkou, odkud budeme převezeni do Hradce.
Cesta probíhala vcelku v pohodě a někteří při cestě dospávali. Po příjezdu na místo nám naši rychtáři rozdali určitý obnos Pávkovickolhotských korun a my měli za úkol tuto velmi tvrdou měnu směnit za zboží. Celá akce probíhala vcelku v pohodě a je velmi zajímavé co všechno jsou ochotni obchodníci na nejrušnější obchodní ulici v Hradci vyměnit za naše Pávkovickolhotské peníze. Nejvíce vstřícná byla paní obchodnice v knihkupectví, která neváhala a s úsměvem vyměňovala a vyměňovala. Připadalo mi, že se asi s nejtvdší měnou světa již někdy v minulosti setkala. Nebo je asi chápavější k našim dětským hrám a umí se vžít do „dětských let“. Jinde se takové pochopení jaksi nedostavilo… Po ukončení výměnné akce došlo konečně na tak dlouho očekávaný okamžik volného rozchodu. Vzhledem k tomu, že jsme se opět pohybovali v jediné obchodní ulici v Hradci, docházelo k zajímavým situacím, protože když jsme platili penězi od maminek a tatínků, se situace se vstřícností obchodníků rapidně obrátila.